Společné vzdělávání je dobrý koncept a je přirozené, že k němu ve školství směřujeme.
Myšlenka inkluze a nastartování procesu změn je správná cesta. Momentálně preferovaný koncept je společné vzdělávání pro všechny, tedy tzv. pro všechny, tedy skoro pro všechny...
Myšlenka inkluze a nastartování procesu změn je správná cesta. Momentálně preferovaný koncept je společné vzdělávání pro všechny, tedy tzv. pro všechny, tedy skoro pro všechny...
této souvislosti se nejčastěji zmiňuje číslo 99,7% všech žáků, kteří by se měli optimálně vzdělávat společně ve školách hlavního vzdělávacího proudu a zbytek, tedy jen cca 0,3 % všech žáků, bude ve školách tzv. speciálních.
Úskalí tohoto konceptu je mj. tvrdá segregace žáků, kteří zůstanou nebo budou zařazeni do speciálních škol. Číslo 0,3% žáků někdo může vnímat jako mizivé procento, ale z celkového počtu 1 290 000 žáků na základních a středních školách ve školním roce 2013/2014 by to bylo 3 870 žáků. A to je, bez diskuze, hodně. Tato nelítostná segregace mi vadí. Mám totiž srovnání s poněkud jiným konceptem. Přes 20 let pracuji na speciální střední škole a v první polovině devadesátých let 20. století se škola postupně, ale velmi rychle, vymaňovala ze svého ghetta, ve kterém od roku 1954 fungovala - za zdmi ústavu. Otevřenost a společné vzdělávání, které prosazoval tehdejší ředitel školy, bylo sice bez institucionalizované podpory, ale bylo vysoce funkční. Škola, stále jako speciální, oficiálně přijímala zdravé žáky a tehdejší maturitní obchodní akademie měla v jednom ročníku dokonce třídu víceméně zdravých žáků. Kvalita šla, nejen z tohoto důvodu, nahoru. V průběhu několika let vznikla zcela přirozeně, a navíc bez přispění úřadů, skutečně inkluzivní škola, ve které probíhalo skutečné společné vzdělávání, bez bariér, limitů a legislativních regulativů. Určitým vyvrcholením bylo stěhování školy do nové budovy, která už stála mimo areál tehdejšího ústavu... Nadšení žáků, kteří stále mohli, i novém tisíciletí, vnímat pobyt v ústavu jako pobyt v ghettu, bylo veliké. Pochopitelně. Chodili vlastně na jinou školu. Na jiné adrese, atd. A vlastně, tehdy ještě, i s mnoha „zdravými“ spolužáky.
Pak však úředník otevřel myšlenku inkluze, chopili se toho ti správní ideologové, a začaly se dít věci. Nejprve přišel zákaz přijímat žáky zdravé, pak zákaz přijímat žáky se zdravotním znevýhodněním. Výsledek je ten, že je možné přijímat žáky pouze s určitým typem postižení (podle zaměření školy) a poté jenom na doplnění tříd (do počtu 25% na třídu) je možné přijmout žáka s jiným typem postižení. Třídy mají svoje označení vztahující se k typu postižení a poskládat je podle požadavků vyhlášky je nadlidský výkon a nezřídka to znamená, že požadavky vyhlášky jdou přímo proti výběru odbornosti a oboru vzdělání uchazeče - žáka. Pro žáka, který nemá ten správný typ postižení, může být cesta k jeho vybranému profesnímu zaměření uzavřena... Absurdní a nepochopitelné sociálně – inženýrské uvažování, které má dnes bohužel časový souběh s proklamacemi o společném vzdělávání.
Takže z otevřené školy, modelu společného vzdělávání, se postupně stává ghetto... Čili žádné společné vzdělávání, ale tvrdá, legislativou podložená a nelítostná segregace. Podobný nejapný obrázky jsou skličující, když znám realitu...
Petr Konvalinka
Úskalí tohoto konceptu je mj. tvrdá segregace žáků, kteří zůstanou nebo budou zařazeni do speciálních škol. Číslo 0,3% žáků někdo může vnímat jako mizivé procento, ale z celkového počtu 1 290 000 žáků na základních a středních školách ve školním roce 2013/2014 by to bylo 3 870 žáků. A to je, bez diskuze, hodně. Tato nelítostná segregace mi vadí. Mám totiž srovnání s poněkud jiným konceptem. Přes 20 let pracuji na speciální střední škole a v první polovině devadesátých let 20. století se škola postupně, ale velmi rychle, vymaňovala ze svého ghetta, ve kterém od roku 1954 fungovala - za zdmi ústavu. Otevřenost a společné vzdělávání, které prosazoval tehdejší ředitel školy, bylo sice bez institucionalizované podpory, ale bylo vysoce funkční. Škola, stále jako speciální, oficiálně přijímala zdravé žáky a tehdejší maturitní obchodní akademie měla v jednom ročníku dokonce třídu víceméně zdravých žáků. Kvalita šla, nejen z tohoto důvodu, nahoru. V průběhu několika let vznikla zcela přirozeně, a navíc bez přispění úřadů, skutečně inkluzivní škola, ve které probíhalo skutečné společné vzdělávání, bez bariér, limitů a legislativních regulativů. Určitým vyvrcholením bylo stěhování školy do nové budovy, která už stála mimo areál tehdejšího ústavu... Nadšení žáků, kteří stále mohli, i novém tisíciletí, vnímat pobyt v ústavu jako pobyt v ghettu, bylo veliké. Pochopitelně. Chodili vlastně na jinou školu. Na jiné adrese, atd. A vlastně, tehdy ještě, i s mnoha „zdravými“ spolužáky.
Pak však úředník otevřel myšlenku inkluze, chopili se toho ti správní ideologové, a začaly se dít věci. Nejprve přišel zákaz přijímat žáky zdravé, pak zákaz přijímat žáky se zdravotním znevýhodněním. Výsledek je ten, že je možné přijímat žáky pouze s určitým typem postižení (podle zaměření školy) a poté jenom na doplnění tříd (do počtu 25% na třídu) je možné přijmout žáka s jiným typem postižení. Třídy mají svoje označení vztahující se k typu postižení a poskládat je podle požadavků vyhlášky je nadlidský výkon a nezřídka to znamená, že požadavky vyhlášky jdou přímo proti výběru odbornosti a oboru vzdělání uchazeče - žáka. Pro žáka, který nemá ten správný typ postižení, může být cesta k jeho vybranému profesnímu zaměření uzavřena... Absurdní a nepochopitelné sociálně – inženýrské uvažování, které má dnes bohužel časový souběh s proklamacemi o společném vzdělávání.
Takže z otevřené školy, modelu společného vzdělávání, se postupně stává ghetto... Čili žádné společné vzdělávání, ale tvrdá, legislativou podložená a nelítostná segregace. Podobný nejapný obrázky jsou skličující, když znám realitu...
Petr Konvalinka
