Dvě otázky k úvaze:
Je opravdu nutné v rámci inkluze rozbít stávající systém speciálního školství?
Jsou skutečně speciální školy místem diskriminace žáků?
Je opravdu nutné v rámci inkluze rozbít stávající systém speciálního školství?
Jsou skutečně speciální školy místem diskriminace žáků?
Dvě otázky k úvaze:
Je opravdu nutné v rámci inkluze rozbít stávající systém speciálního školství?
Jsou skutečně speciální školy místem diskriminace žáků?
Pokud chci někoho naučit jezdit na motorce, nemusím mu nutně rozbít bicykl nebo auto, které používá. Pokud mu ovšem kolo i auto rovnou seberu a zařídím sešrotování všech kol a všech aut v širokém okolí, mohu dokonce začít tvrdit, že jezdit na motorce je vlastně výsostné lidské právo každého člověka, který nechce (nebo nemůže) chodit pěšky… Zní to absurdně? To asi trochu ano, ale podobně absurdně lze chápat některé kroky související s tzv. inkluzivním vzděláváním, kdy se postupně začíná ukazovat, že při snaze někomu zabezpečit jeho práva můžeme nevědomě či z neznalosti poškodit či rozbít jeho práva stávající a to dokonce i ta, která jsou právě naplňována.
Chci zkrátka říci – stávající systém speciálního školství sice není bezchybný, ale byl a je v našich podmínkách použitelný, je funkční a má i dobré předpoklady k dalšímu zkvalitňování. Tento systém vychází z dlouholetých tradic, byl pečlivě a odborně budován a vybudován a přinesl spoustě žáků mnoho dobrého. Při bezpochyby potřebných změnách může svoji výchovnou, vzdělávací a také nezanedbatelnou sociální funkci plnit i nadále, a to dobře a bez diskriminace kohokoliv.
Systém speciálních škol nebyl budován jako diskriminační, jednotlivé excesy jsou vždy konkrétně řešitelné. Inkluze měla tento systém posunout ve vývoji správným směrem a modernizovat jej, ne rozbít na kusy.
Petr Konvalinka
Je opravdu nutné v rámci inkluze rozbít stávající systém speciálního školství?
Jsou skutečně speciální školy místem diskriminace žáků?
Pokud chci někoho naučit jezdit na motorce, nemusím mu nutně rozbít bicykl nebo auto, které používá. Pokud mu ovšem kolo i auto rovnou seberu a zařídím sešrotování všech kol a všech aut v širokém okolí, mohu dokonce začít tvrdit, že jezdit na motorce je vlastně výsostné lidské právo každého člověka, který nechce (nebo nemůže) chodit pěšky… Zní to absurdně? To asi trochu ano, ale podobně absurdně lze chápat některé kroky související s tzv. inkluzivním vzděláváním, kdy se postupně začíná ukazovat, že při snaze někomu zabezpečit jeho práva můžeme nevědomě či z neznalosti poškodit či rozbít jeho práva stávající a to dokonce i ta, která jsou právě naplňována.
Chci zkrátka říci – stávající systém speciálního školství sice není bezchybný, ale byl a je v našich podmínkách použitelný, je funkční a má i dobré předpoklady k dalšímu zkvalitňování. Tento systém vychází z dlouholetých tradic, byl pečlivě a odborně budován a vybudován a přinesl spoustě žáků mnoho dobrého. Při bezpochyby potřebných změnách může svoji výchovnou, vzdělávací a také nezanedbatelnou sociální funkci plnit i nadále, a to dobře a bez diskriminace kohokoliv.
Systém speciálních škol nebyl budován jako diskriminační, jednotlivé excesy jsou vždy konkrétně řešitelné. Inkluze měla tento systém posunout ve vývoji správným směrem a modernizovat jej, ne rozbít na kusy.
Petr Konvalinka