Úmluva o právech osob se zdravotním postižením
citace:
Článek 9
Přístupnost
1. S cílem umožnit osobám se zdravotním postižením žít nezávislým způsobem života a plně se zapojit do všech oblastí života společnosti, přijmou státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, příslušná opatření k zajištění přístupu osob se zdravotním postižením, na rovnoprávném základě s ostatními, k fyzickému prostředí, dopravě, informacím a komunikaci, včetně informačních a komunikačních technologií a systémů, a k dalším zařízením a službám dostupným nebo poskytovaným veřejnosti, a to v městských i venkovských oblastech. Tato opatření, která budou zahrnovat identifikaci a odstraňování překážek a bariér bránících přístupnosti, se budou týkat, mimo jiné:
a) budov, dopravní sítě, dopravy a dalších vnitřních i venkovních zařízení, včetně škol, obytných budov, zdravotnických zařízení a pracovišť;
Vyložit si článek 9 o „Přístupnosti“ zákazem vstupu do některých škol a na některé obory je nepochopitelné, ale zatím jsou vedeny úvahy zainteresovaných a reálné politické a legislativní kroky mj. tímto směrem, tzn. ke znemožnění přijímat zdravé žáky do tzv. speciálních škol (do škol samostatně zřízených pro žáky se zdravotním postižením).
Myslím, že by bylo vhodnější a přínosnější věnovat péči školám hlavního vzdělávacího proudu a také dalším institucím. Článek 9 „Přístupnost“, Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, s tím přece počítá. Opravdu je potřeba věnovat se „běžným“ školám a možnostem inkluze na nich a tento paradox z příslušné vyhlášky vypustit a opět umožnit otevřenost speciálních škol.
V rámci jisté aktivity jsem např. za poslední dva roky navštívil se žáky na vozíku cca 15 základních škol. Na každé škole (skutečně na každé) byl zásadní problém s bezbariérovým přístupem a na žádné škole (skutečně na žádné!) nebylo v budově odpovídající sociální zařízení! Ne takové, na kterém je namontováno madlo a je tam jakoby trochu místa navíc, ale takové, kam je možné žáka dopravit např. i na odpovídajícím zvedáku a respektovat tak žákovu osobnost a jeho důstojnost i při zajišťování hygienických potřeb. Nebuďme naivní, nadšení pana školníka nesoucího fošny, coby nájezd přes schodek nebo schody, lze akceptovat v rámci jednodenní návštěvy, ale k běžnému každodennímu pohybu po škole prostě nestačí.
Petr Konvalinka
citace:
Článek 9
Přístupnost
1. S cílem umožnit osobám se zdravotním postižením žít nezávislým způsobem života a plně se zapojit do všech oblastí života společnosti, přijmou státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, příslušná opatření k zajištění přístupu osob se zdravotním postižením, na rovnoprávném základě s ostatními, k fyzickému prostředí, dopravě, informacím a komunikaci, včetně informačních a komunikačních technologií a systémů, a k dalším zařízením a službám dostupným nebo poskytovaným veřejnosti, a to v městských i venkovských oblastech. Tato opatření, která budou zahrnovat identifikaci a odstraňování překážek a bariér bránících přístupnosti, se budou týkat, mimo jiné:
a) budov, dopravní sítě, dopravy a dalších vnitřních i venkovních zařízení, včetně škol, obytných budov, zdravotnických zařízení a pracovišť;
Vyložit si článek 9 o „Přístupnosti“ zákazem vstupu do některých škol a na některé obory je nepochopitelné, ale zatím jsou vedeny úvahy zainteresovaných a reálné politické a legislativní kroky mj. tímto směrem, tzn. ke znemožnění přijímat zdravé žáky do tzv. speciálních škol (do škol samostatně zřízených pro žáky se zdravotním postižením).
Myslím, že by bylo vhodnější a přínosnější věnovat péči školám hlavního vzdělávacího proudu a také dalším institucím. Článek 9 „Přístupnost“, Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, s tím přece počítá. Opravdu je potřeba věnovat se „běžným“ školám a možnostem inkluze na nich a tento paradox z příslušné vyhlášky vypustit a opět umožnit otevřenost speciálních škol.
V rámci jisté aktivity jsem např. za poslední dva roky navštívil se žáky na vozíku cca 15 základních škol. Na každé škole (skutečně na každé) byl zásadní problém s bezbariérovým přístupem a na žádné škole (skutečně na žádné!) nebylo v budově odpovídající sociální zařízení! Ne takové, na kterém je namontováno madlo a je tam jakoby trochu místa navíc, ale takové, kam je možné žáka dopravit např. i na odpovídajícím zvedáku a respektovat tak žákovu osobnost a jeho důstojnost i při zajišťování hygienických potřeb. Nebuďme naivní, nadšení pana školníka nesoucího fošny, coby nájezd přes schodek nebo schody, lze akceptovat v rámci jednodenní návštěvy, ale k běžnému každodennímu pohybu po škole prostě nestačí.
Petr Konvalinka